Žila jednou jedna krásná dívka jménem Sněhurka. Bohužel jí umřela maminka ještě když byla malá, ale tatínek neotálel a zanedlouho se znovu oženil. Sněhurčina nová macecha byla sice krásná, ale zlá. Neustále se jen strojila, fintila, líčila a dívala se do svého podivného zrcadla, které mluvilo. Pokaždé když se v něm prohlížela, pyšně se ho zeptala: „Pověz mi zrcadlo, kdo je v celém království nejkrásnější? A zrcadlo vždy odpovědělo: „Vy paní má, vy jste ze všech nejkrásnější.“ A královna byla spokojená. Jenže Sněhurka rostla a den ode dne byla krásnější. Až jednou, když se opět ptala královna zrcadla, odpovědělo, že nejkrásnější na světě je Sněhurka. To královnu tuze rozzlobilo a nechala si zavolat myslivce, kterému poručila: „Odvedeš Sněhurku do lesa, tam ji zabiješ a na důkaz, že si tak provedl, mi v téhle truhle přineseš její srdce“. Myslivec učinil, jak mu královna rozkázala a Sněhurku odvedl do lesa, avšak ji zabít nedokázal. Dívku nechal v lese a místo ní donesl královně srdce mladé srnky. Královna nepoznala rozdíl a byla spokojená. Sněhurka bloudila tmavým lesem až najednou narazila na malou chaloupku. Zaťukala, ale nikdo neotevíral, tak se odvážila vstoupit dovnitř. Okénkem dopadalo světlo na dlouhý stůl, na němž bylo prostřeno sedm mističek, sedm lžiček a k němu bylo přisunutých sedm židliček. Sněhurka byla natolik vyčerpaná a hladová, že se nejdříve trochu najedla. Poté se natáhla přes všech sedm postýlek a usnula. Hodiny utíkaly, když tu se sedm trpaslíků vrátilo domů z práce. Do světničky postupně vcházeli: Prófa, Štístko, Kejchal, Stydlín, Dřímal, Rejpal a Šmudla. Zjistili, že jim někdo spí v postýlce. V úžasu se skláněli nad spící dívkou. Ten nejmladší a nejmenší zvaný Šmudla vzdychnul:„Božínku,ta je krásná.“ Ráno převyprávěla Sněhurka trpaslíkům svůj příběh. Nejedna slzička se zatřpytila v trpasličím oku. Šmudla popotahoval. Nejmoudřejší trpaslík jménem Prófa promluvil i za ostatní a Sněhurce nabídl úkryt před zlou královnou. Sněhurce se v chaloupce žilo hezky. Trpaslíci si Sněhurku velmi oblíbili. Vařila jim, uklízela a vždy pro ně měla přívětivé slovo. Trpaslíci každý den ráno chodili do práce a Sněhurku vždy varovali: „Nikomu neotevírej a dávej na sebe pozor.“ Takhle by si mohli všichni žít v chaloupce šťastně po dlouhý čas, ale jednoho dne opět kouzelné zrcadlo prozradilo královně, že na světě je nejkrásnější Sněhurka. Královna se velmi hněvala. Nejdřív tomu ani nechtěla uvěřit. Pak si nechala zavolat myslivce a donutila ho, aby jí řekl celou pravdu. Královna se úkolu zhostila sama a odebrala se do sklepení pod zámkem. Uvařila silně jedovatý lektvar, do kterého namočila jablko. Přestrojila se za starou a ošklivou stařenu a sama se vypravila do chaloupky za Sněhurkou. Zaťukala na dveře. „Dobrý den, prodávám jablíčka, nechcete nějaká koupit?“ Sněhurka sice jablíčka nechtěla, ale bylo jí líto stařenky, a tak ji vpustila dál. „Dám ti jedno jablíčko, když si tak hodná dívenka“, pravila stařena a podala ji to nejčervenější. Sněhurka netušila, že je otrávené, kousla do něho, ale v tu chvíli se jí zatočila hlava a padla v bezvědomí na zem. Později ji našli trpaslíci a byli z toho velmi smutní. Oplakávali ji a aby se na ni mohli chodit dívat na její krásnou tvář, uložili ji do křišťálové rakve na louce za chaloupkou. Jednoho dne jel kolem chaloupky princ, který si všiml křišťálové rakve. Přijel k ní blíže, když spatřil Sněhurku, velice se mu zalíbila. Přistoupil k rakvi a sklonil se k ní. Poté ji políbil. V tu chvíli se Sněhurka nadechla a znovu ožila. Princ ji zachránil! Trpaslíci, Sněhurka i princ se radovali, že všechno dobře dopadlo. Nedlouho na to byla svatba a od té doby je Sněhurka se svým princem a čas od času spolu navštěvují všech sedm trpaslíků v malé chaloupce. A královna? Ta byla po zásluze potrestána tím nejhorším trestem pro ni. Navždy jí zůstala podoba staré čarodějnice.